15. století
   V letech 1469 - 1474 žili na Hrádku Heřman a jeho syni Jan a Mikuláš. Několik let poté se stává majitelem Bohuslav Břekovec z Ostromeče.

16. století
   Teprve od počátku 16. století se začíná mluvit o Červeném Hrádku a to poté, co byl přestavěn na zámek s červenými pruhy. Podle dochovaných zpráv měl celý areál zámku 17 pokojů, 4 síně, 20 komor, 4 spižírny, kancelář, kuchyň a pekárnu, 5 sklepů, kapli, kolnu pro vozy a 3 maštale pro asi 30 koní. A jeden padací most.
1. května 1509 majitel v poslední vůli odkazuje Hrádek svým strýcům Janu a Petru Břekovcům z Ostromeče na Suchdole.
V roce 1556 zámek kupuje jejich strýc Zikmund Valkoun z Aldaru. Po jeho smrti Červený Hrádek dědí jeho druhá manželka Mandalena Valkounová. Ta se znovu provdala za Jana Prostiborského z Vrtby.

17. století
    Mandalena Valkounová se znova provdala a ve své poslední vůli z 19. května 1615 veškeré jmění odkázala svému manželovi a po jeho smrti synovi Sezimovi. Mladší syn, Jan Hroznata, dostal 3 000 kop, dcery Lidmila Voršila a Anna Marketa dostaly po 500 kopách. Lidmila Voršila byla manželkou Bohuslava z Michalovic, který byl jedním z 30 direktorů království Českého a který byl po bitvě bělohorské v r. 1621 v Praze popraven. Vdova, Lidmila Voršila, se poté uchýlila na Červený Hrádek, kde po něm truchlila až do své smrti r. 1624.
   V roce 1617 se stává syn Mandaleny Valkounové, Sezim z Vrtby, novým majitelem Hrádku. Ačkoli byli jeho rodiče i sourozenci vyznavači pod obojí, stal se katolíkem. V roce 1624 převedl ke katolické víře své poddané z hrádeckého panství a po delším úsilí z ostatních. Císař Ferdinand II. jej za jeho věrnost odměnil nejvyššími úřady a povýšil do hraběcího stavu. 6. března 1648 Sezima z Vrtby zemřel a byl pochován ve votickém klášteře. Zámek dědí jeho syn Jan František z Vrtby.
   14. dubna 1667 Jan František prodává Červený Hrádek Karlu Leopoldovi z Millesina a Karlu Franchimontovi z Frankenfeldu. O dva roky později Hrádek i Kosovu Horu kupuje Anna Zuzana Khuenová z Lichtenberka, ale ještě téhož roku, 24. srpna 1669 v poledne, zámek vyhořel téměř do základů. Majitelka oba statky koupila na dluh a protože byli po třicetileté válce zanedbané a spustlé, skoro nic nevynášely. Červený Hrádek zůstal proto dlouho v rozvalinách. Až v roce 1675 rozvaliny za odhadní cenu kupuje zpět Mikuláš Franchimont z Frankenfeldu. Nový majitel nechal Hrádek znovu vystavět a to v barokním stylu. V roce 1685 jej zdědil jeho syn Antonín Alexandr.

18. století
1709 - Zámek zdědila dcera Antonína Alexandra Kateřina Maxmiliána.
1732 - 1. června kupuje Hrádek Veronika Radecká z Radče.
1752 - Zámek získávají neteře V. Radecké Marie Anna Netvorská z Břízí, Františka Steinbachová z Kraništejna a Dorota z Eben
1756 - Dorota z Eben se stává samotnou majitelkou Hrádku, provdala se za Jestříbského z Riesenburka, načež prodala veškerý svůj majetek hraběti Petrovi Eusebiovi Radeckému z Radče. Od toho Hrádek koupil Karel z Eben, hejtman budějovického kraje a hned nato jej 30. června 1788 prodal poručníku nezletilého knížete Josefa Františka Maxmiliána z Lobkovic na Chlumci.

19. století
   Od 1. ledna 1834 je majitelem Červeného Hrádku a zároveň Kosovy Hory baron František Mladota ze Solopisk, který roku 1844 nechal zámek přestavět. Rod Mladotů se připomína již v roce 1305, psali se ze Solopisk u Berouna a erb tvořil červený štít se šikmým stříbrným pruhem, v něm 3 černé routy a nad helmou červená křídla. V roce 1761 byl jejich rod povýšen do panského stavu království Českého a erb pozměněn takto: nad štítem jejich erbu byli dvě helmy, každá s červeným křídlem a přikryvadla červeno-bílá a černo-bílá. I po smrti Františka Mladoty v roce 1879 zůstává Hrádek v majetku Mladotů a v roce 1894 je opět přestavěn. Místo dřevěného padacího mostu je vystavěn kamenný most se třemi oblouky. Po pravé straně je vykopána studna. Přibyl i vodotrysk v podobě kamenného stolu. Někdejší příkop byl upraven na anglický park. Věž dostala cimbuří a sedlovitou střechu s korouhvičkami. Vše ve stylu 16. století. V tomto stylu je upravena i střecha. Dvůr je upraven po způsobu středověkých hradů a tvoří nepravidelný trojhran. Západní strana je uzavřena zdí; v ní jsou stopy bývalého tvrzního opevnění a goticky klenutá branka. Uprostřed dvora byl vystavěn altán. Hořejšek druhé věže sloužil ještě v 2. polovině 19. st. za sýpku. V letech 1894-95 zde dal Mladota zřídit pokoje.
Pod věží prý bývalo vězení. Po něm však už není ani památky, protože přízemí věžního byly upraveny na stáje. Udržuje se však pověst, že zámek Červený Hrádek je spojen se zámkem v Kosově Hoře podzemní chodbou.

20. století
   Až do roku 1948 je zámek v majetku rodu Mladotů, V tomto roce byl však zabrán a byl zde zřízen okresní archiv a v roce 1968 pak muzeum Sedlčanska.
   V roce 1992 byl archiv i muzeum vystěhováno a zámek by vrácen rodu Mladotů.
   V současné době je majitelem zámku Jan baron Mladota. V zámku a podzámčí se za podpory současného majitele pravidelně konají koncerty festivalu Sukovy Sedlčany (květen) a v červnu pro děti Pohádkový les.
   Pro veřejnost je Červený Hrádek nepřístupný.
   Zámek se prostřednictvím filmu Trhák dostal i na filmová plátna.

K zámku se váže i několik pověstí:
   V roce 1939 se rozšířily zprávy, že se na Hrádku zjevuje v jistých nočních hodinách “šedá paní”. Pověst se dostala i do zájmu novinářů, kteří ji rozšířili mezi širokou veřejnost. Zjevování “šedé paní” potvrdilo několik věrohodných svědků, ale nikdy nebylo prokazatelně doloženo.

   Podle jedné z pověstí vedla z vězení, umístěného v podvěží, tajná chodba do podzemní krypty, kde se nacházejí stříbrné rakve příslušníků řádu templářů.

   V polovině 19. stol. je původní středověká tvrz přestavěna na neogotický zámek. Tou dobou patřila panu Karabinskému, o němž se tvrdilo, že po smrti neměl v hrobě pokoje a na zámku strašil. Přízrak bylo prý možno vidět v pravé poledne jezdit s kolečkem po střeše a po hradbách. Přitom bylo prý slyšet, jak se z kolečka sype kamení.

O šedé jeptišce
Mladá baronka z Červeného Hrádku churavěla. Nemoc ji nadlouho upoutala na lůžko. Baron měl spoustu povinností na císařském dvoře a doma se zdržel málokdy. Děti, ještě docela malé, se bez ženské ruky neobešly. Co ale dělat, když baron chůvu z vesnice nechtěl. Byl bezradný, až mu dobře poradil zámecký kaplan. Měl by vzít k dětem vychovatelku.
Jednoho dne se na zámku objevila. V šedivém řeholním šatě, hezká a štíhlá. Ke každému byla od prvního dne laskavá a milá. Vbrzku ji měli všichni rádi.
V zimě se baron zdržoval více doma. Také jemu se jeptiška líbila. Vyhledával záminky, jenom aby ji potkal a prohodil s ní slovíčko. Brzy dívka poznala, že se jí dvoří. Znepokojilo ji to. Věřila si ale a baronce se svěřit nechtěla.
Ještě byl za okny sníh a už chodila zámkem pobledlá a uplakaná. Než v parku vykvetly první fialky, věděla baronka, co se stalo. Uhodila na jeptišku a ta se s pláčem ke všemu přiznala. “Té ostudy,” napadlo baronku, “a jak to všechno vysvětlíme v klášteře?”
Hned poslala pro svého otce a všechno vyprávěla. Starý baron se strašně rozzlobil. Spolu potom rozhodli, že všechno musí zůstat v tajnosti. Večer jeptišku omámili a spoutanou ji odnesli do sklepa. Tady ji za dobrou odměnu zazdil spolehlivý zedník.
Nějaký čas bylo všechno v pořádku. Až po letech šel komorník do sklepa pro víno. Pojednou vystoupila ze zdi šedá jeptiška. S lucernou v ruce tiše minula zkoprnělého muže. Vyšla po schodech a komorník v patách za ní. Pozorně prohlédla sály, žádný koutek nevynechala, pak vyšla nahoru na ochoz, kde náhle zmizela.
Viděly ji také pradleny, když na půdě věšely prádlo. Měly pocit, že je někdo pozoruje. Jedna z žen zdvihla hlavu a v temném zákoutí spatřila bledou jeptišku, jak na ně smutně upírá oči. Hned na to zmizela.
I kuchařky se s ní setkaly. Někdy se objevila v koutě kuchyně, Chvíli postála, potom prošla kolem překvapených žen a zmizela v  protější zdi.
Zámecký kaplan ji rovněž uhlídal. Večer se šel pomodlit do kaple růženec. Jen poklekl, pohnul se obraz nad klekátkem a z něho vystoupila řádová sestra. Bez hlesu knězi pokynula hlavou a vyšla z kaple ven. Tady se rozplynula jako dým.

O zlaté kachně
   Bylo to za jedné předlouhé vojny. zemí táhly armády a potulovaly se houfy dezertérů. Ti byli ze všech nejhorší. Loupili a vraždili na potkání a slitování neměli s nikým. Za noci obzor řeřavěl požáry a okolím bloudili zubožení a vychrtlí chudáci.
   V těch nejistých dobách červenohrádecký baron odvezl rodinu do bezpečí a sám zůstal s věrnými zbrojnoši na panství. Jedné noci snesl všechno zlato, co ho na zámku bylo, do černé kuchyně. Rozpálil prudký oheň a poklad nad ním roztavil. Tekutý kov slil do podoby kachny. Aby skryl její třpyt, tlustě oplácal celé dílo hlínou. Tu nevzhlednou hroudu potom zakopal někde v zámku.
Plenícím tlupám jednoho dne padl do oka i Červený Hrádek. Časně ráno se před branou objevil veliký houf rejtarů. Baron hned poručil hrstce svých mušketýrů obsadit střílny a nabíjet muškety.
“Co tady pohledáváte?” křikl dolů z hradeb.
Odpovědí mu byl hrubý smích žoldnérů. Z jejich středu vyjel vpřed zjizvený důstojník. Zdvihl paži a jeho muži rázem ztichli.
“Pane, zaplať výpalné a my odejdeme,” volal lámanou češtinou nahoru k baronovi.
“Nic vám nezaplatím!”
“Nezaplatíš-li, vypleníme to tvoje hnízdo,” zasmál se drsně voják. “A na střechu ti posadíme červeného kohouta!”
   V odpověď houkla z hradeb rána. Důstojník se chytil za rameno a rejtaři zavyli vzteky. Nastala strašlivá řež. V ní přišel baron o život a tajemství pokladu vzal sebou do hrobu.
Dodnes se nikomu nepodařilo zlatou kachnu najít. Mrtvý baron ji prý stále hlídá.
Před mnoha lety stával před zámeckou branou starý dub. O půlnoci se jeho kmen s praskotem rozevřel a znitra vyjel černý kočár tažený dvojspřežím koní černých jako havrani. V kočáře seděl baron s krvavým šrámem na čele a zející v prsou. Pomalu objel kolem dokola celý zámek a všechno si pozorně prohlédl. Krátce se zastavil v bráně a když odbíjela jedna hodina, zmizel zpátky ve starém dubu.
   V noci se lidé báli chodit kolem zámku a nikdo v něm nechtěl sloužit. Proto dala vrchnost dub porazit. Od té doby se zjevení neukázalo.
   Dodnes však bývá na zámku o půlnoci slyšet klapot koňských podkov a rachocení kol. Jako by nějaký vůz rychle projel nádvořím.

Neviditelný zvoník
   Nad branou Červeného Hrádku stávala štíhlá věžička. Vysíval v ní malý zvon. Čas od času, ať už foukal vítr nebo panovalo bezvětří, ve dne či noci, se sám od sebe rozklinkal. Lidé v podzámčí věřili, že jeho zvonění je předzvěstí nějakého neštěstí. Jakmile jej zaslechli, hned se křižovali a s obavami očekávali, co zlého jim přinesou příští dny.
Nový zámecký správce nad takovými povídačkami jenom povýšeně mávl rukou. Vysmál se do očí šafáři, když mu o nich v kanceláři s vážnou tváří vypravoval.
“Přece byste nevěřil pohádkám. Měl jsem vás za chytřejšího, šafáři.”
“Milostpane, na vlastní oči jsem viděl, jak se zvon houpe a zvoní. A hned druhý den potom vypukl v zámku veliký oheň,” dušoval se šafář.
“Třesky plesky, pouhá náhoda!”
“Jenom počkej! Jednou uhlídáš!” pomyslel si šafář.
   Správce však šafáři nevěřil a záhadu pustil z hlavy. Až jednou se skutečně měl sám přesvědčit. Ulehl záhy večer na lože, ale nemohl tenkrát usnout. Neklidně se převaloval v poduškách. Pojednou uslyšel od brány zvonění. Připomněl si nedávný rozhovor. Vyskočil z postele a vzbudil služku.
“Doroto, doběhni pro šafáře! Ať sem hned přijde. A lucernu ať vezme sebou!” Šafář byl na zámku v mžiku.
“Nu, teď se na tu vaši záhadu podíváme.”
“Jak poroučíte, milostpane.”
   Vydali se spolu k bráně. Vystoupili po schodech až k zvonu. Viděli jak se houpe i jak jeho srdce bije o plášť, ale zvoníka nespatřili. Správce nad tím udiveně kroutil hlavou a šafář raději ani nemluvil.
   Druhý den se nad krajem strhla hrozná bouřka. Vichr lámal stromy jako stébla slámy. Sotvaže utichl, snesly se z oblohy se strašným hukotem obrovské kroupy. Rázem bylo po úrodě.
   Když se potom na dvoře správce se šafářem potkali a pohlédli si do očí, rozuměli si beze slov.